u/Prestigious-Day385

Hi, I just wanted to tell everyone here, how fucking beautiful overall sound of this band is. I just cant wrap my head over the fact that I didn't notice them for all of those years, because they are basically exactly what I love about music.

I came here thanks to one of you visiting NBT sub and also because of the fact that DPS will play with Muse on their tour. So those two things together made me try them. I hit play on .SALT. and immediately downloaded first album and then the 2nd and now Monarch. All of the songs are bangers, although I mostly like their more experimental and darker stuff.

Pojďme udělat chlubící vlákno, protože si myslím, že v té záplavě neustálé negativity je fajn se umět i občas pochválit. Co je tedy vaše silná stránka? Může to být jakákoliv píčovina, ale prostě něco, co vám jde.

Vykopnu:

Obecný a užitečný skill: umím vyjít prakticky s kýmkoliv. Věci si neberu osobně a umím druhým naslouchat. To je asi hlavní důvod, proč mě lidi obecně mají rádi a to ze všech možných demografických skupin. Takže často funguju jako takový mediátor mezi dvěma znesvářenými lidmi, či skupinami, lol.

Niche skill: Umím výborně vysvětlovat pravidla k deskovým hrám a taky se je umím rychle naučit. Tak nějak vždy vycítím, co současná skupina hráčů potřebuje, jestli to má být detailní vysvětlení, nebo jen obšírné a "zbytek se naučí průběžně během hry." Nemám problém se naučit pravidla jiné hry v tazích ostatních hráčů (pokud si skupina chce zrovna něco nového zahrát po aktuální hře).

Tak to bych byl já, jinak strašně nepraktický, nešikovný a "na nic nemající talent" člověk. Jak jste na tom vy? V čem jste dobří?

Vy, co jste zadaní (ostatní se taky klidně zapojte), kolik zálib a koníčků se svými protějšky sdílíte? A jak často je provádíte společně/jezdíte společně na akce atp. Máte víc samostatných zálib, nebo více společných? Vynechejme sex, tam je to jasný, lol.

Moje žena nemá vyloženě žádný koníček, do kterého by byla mega zapálená, ale na druhou stranu je fajn, že umí se mnou ty moje sdílet. Například spolu hrajeme videohry (ona je divákem, hrajeme příběhovky), nebo hrajeme spolu deskovky, občas se mnou na nějakou akci jede, spíš jezdívám sám.

Krom toho oba rádi čteme, to ale moc společně dělat nejde, spíš je to fajn na konverzaci.

Zbytek mám sám a to znamená silný dysbalanc v tom, kolik času potřebuju na sebe já a kolik ona. Zatímco já chci hrát videohry (ano, i sám), deskovky, chodit na koncerty, poslouchat muziku, číst knížky, běhat, fotografovat, psát, trénovat atlety... tak ona chce jen číst a koukat na seriály - přitom jí neustále nabízím, ať si udělá čas pro sebe, ale prostě nemá tu potřebu.

Což jakože OK, ale zároveň mi občas pak vyčítá, že trávím sám s sebou moc času a že bych ho měl víc věnovat rodině,. Což souhlasím, jen mě mrzí, že mě vlastně nedokáže úplně pochopit, páč sama žádnou vášeň moc nemá (pro hnidopichy: domácí práce máme 50/50... ale je pravda, že víc organizuje a plánuje, to mi moc nejde).

Na začátek bych rád napsal, že plně chápu nutnost spoření, šetření, pojistek a zodpovědných investic. Prachy (do určité míry) jsou potřeba ke spokojenému životu, o tom žádná.

O čem ale píšu, je moment, kdy vám dojde, že nemáte řešit prachy jen kvůli prachům, ale že je potřeba si je taky užívat, jinak je reálně vlastně máme k ničemu (samozřejmě po naplnění základních potřeb, logicky).

Kdy u Vás nastalo tohle životní období (jestli vůbec někdy nastalo)? Prostě takové to: "můžu ušetřit 150 kč, když si projedu všechny slevový letáky, ale taky můžu nakoupit, neztrácet čas čtením něčeho co mi reálně nic nedává - to mi za těch 150 kč stojí". Nebo: "můžu mít free verzi appky kterou pravidelně používám, ty reklamy přece nějak vydržím , ale taky si můžu měsíčně zaplatit 200 kaček a mít příjemnější užívání něčeho, co mě baví, bez ztráty času na reklamách."

No a nebo typické na výletě řešení každé koruny (cože? Pivo za 60? tak to si radši nechám zajít chuť), než abych si užil ten moment a neřešil něco, co je tady stejně pro to, aby mi to dávalo spokojenost.

U mě to bylo cca u narození druhého dítěte (cca 25 let). Těch starostí bylo tolik, že mi prostě přestalo dávat logiku řešit něco navíc a pochopil jsem, že se ten život má primárně užít a ne jen prožít.

Jak to máte vy?

Tak nějak tuším, že si jdu pro mínuska, ale to je mi tak nějak jedno. Někdy tu vidím (a nejen tady, ale obecně na redditu) posty, kde se někdo cítí na hovno a cítí, jako by jeho život neměl žádný smysl a v tu ránu má daný post x komentářů: to je deprese, zajdi si k psychiatrovi!

Teď nechci vůbec shazovat tu nemoc, lidi na chronické deprese reálně trpí a není jich zas až tak málo - mám jednoho známého a vím co to dokáže být za svinstvo, ale takhle nálepkovat periodu v životě, kdy člověk vlastně neví co se životem, hraničí za mě až s nebezpečnou radou, nebo přinejmenším s naprosto zbytečnou radou. Navíc to v mých očích trochu bagatelizuje a zlehčuje reálnou nemoc.

To, že přijdu z práce a nemám rodinu ani přátele, nikdo na mě nečeká a já nemám co dělat a ani důvod to dělat a jen musím nějak přečkat do dalšího rána, abych moh jít zase do práce není hned důsledek nemoci, ale spíš důsledek špatné životní situace, ze které se dá vyhrabat, jen to chce práci na sobě. Ano, dobrý terapeut s tou prací může pomoci, ale taky to není tak snadné řešení, protože ne každému sedne každý a navíc jsou tam často čekačky. Tak či onak, pokud to shodím na nemoc, tak to přece nemusím řešit, ne? Dostanu prášky a ono se to nějak srovná, ne? A to je právě to nebezpečí téhle rady: i lidi co na to berou medikaci musí na sobě pracovat, nic není zadarmo.

Já si podobným obdobím, jak píšu výše prošel, ale mám rodinu a ta mi s tím překonáním dost pomohla. I tak jsem musel pochopit, že fakt je na hovno jen přijít domů, trápit se jak mám život na hovno, nic neumím a jsem k ničemu, hrát jen hry a pak jít spát. Musel jsem si najít smysluplné činnosti, co mi ten život naplnili. Neměl jsem pak prakticky ani čas nad tím přemítat, jak mám na hovno život, protože jsem byl s něčím v zápřahu furt. Začal jsem trénovat v atletickém oddíle, pořídili jsme si psa a začal jsem pomáhat u charity. Díky tomu jsem sám sebe našel, trénování a charita mi brutálně zvedly sebevědomí a pes mi dal další důvod proč se o víkendu ráno vykopat z postele a když bylo nejhůř, tak jsem s ním mohl vypadnout ven a tam jsem se o něj musel postarat. A hlavně... prostě jsem neměl čas na to se trápit, přišel jsem domů totálně fyzicky vyčerpanej (taky jsem začal dost trénovat sám sebe) a byl nakonec rád za tu půl hodinku hraní na PSku, které mě předtím vůbec nebavilo, takhle ale jsem to měl za odměnu a rázem to chutnalo víc.

Takže ano, deprese to být může, ale nejdřív se pokuste s tím životem něco udělat a nečekejte až na nějaké spasení... protože to samo nikdy nepřijde.

I mean, this album is really great, there is no single weak spot its all packed up.

That being said, there are some great songs only in album setting, great fillers and great experiments, but how many songs in your opinion will stand the test of the time and become clasics on their own?

For example from the last album it is KOBK and Verona for me. One can argue about Wont stand down. From the ST its only Dark side for me. I like both previous albums and I like to listen to each of the song from time to time, but apart from examples I gave, none of them is something I would have in a "Muse clasic" category.

From this album its allready Unraveling and Cryogen, I will see about Hexagons and Nightshift superstar, since both are new for me.

Trocha té pozitivní vlny po ránu ve středu, nikdy nikomu neuškodila. Napište do komentů, co vám dává aktuálně takové to momentální/nárazové štěstí a co to dlouhodobé.

U mě co se týče toho nárazového, tak jsou to vždy momentky u mých koníčků, kdy se to hezky všechno sejde. Například včera: Skvělej a odrovnávací výběh kopce, pak uvolnění, vběhnu na prosluněnou louku, ptáci zpívaj, do toho mi lehce v uších hrajou tóny akustické kytary a všechno tak nějak do sebe zapadá.

Co se týče toho komplexnějšího, dlouhodobého, tak to je - a je to asi dost sobecké - pocit, že někomu na mě záleží a že mě někdo potřebuje. Prostě že mám v životě roli, respektive role. Ať už to je moje rodina, nebo děti na atletice, které trénuji, nebo kolegové v práci, kteří mi naslouchají... prostě ten pocit, že tu na tom světě nejsem vlastně zbytečně a že tu pro někoho jsem je strašně moc naplňující, byť bylo dost těžké se dostat do tohohle bodu, začalo to až kolem 20 roku a pak se to časem dostalo sem. Do té doby jsem byl prakticky nicka. Takže o to víc si toho vážím.

Co vy? Co Vás dělá šťastnými?

Já vyrůstal v období kdy internet a mobily už byly vcelku normální věc, byť rozhodně to byl stále tak trochu luxus a neměl to každý... a to je vlastně to, co mi asi chybí nejvíc.

Tyhle technologie mám rád, ale to, že nebyli vyloženě plnou a neodmyslitelnou součástí našich životů bylo super: člověk si jejich nepopíratelné výhody mohl normálně užívat a přitom nemusel být peskovanej za to, že už den neodpověděl na zprávu na Whatsappu (nedejbože když si jí už přečet!). Když se nezved telefon, nebyla to žádná tragédie. Člověk se uměl zabavit i jinak, než jen neustálým scrollováním. Na internet chodil s nějakým cílem, něco dohledat, dnes už jen jako člověk po lobotomii se slinou u huby hejbe palcem a čeká až se tam "samo" objeví něco zajímavého. Člověk se nejdřív musel zamyslet a až pak případně hledal pomoc na netu, například při hledání cesty někam... dneska se zapne poloha a mobil hezky a přesně ukáže kam mám jít, jak tupá ovečka...

prostě chybí mi období, kdy tyhle technologie byly našimi sluhy a ne našimi pány.

Co je to u vás?

... ale to přitom vím, že právě ono vystupování z komfortní zóny mi zajistilo spokojený život, který momentálně mám:

Nechtěl jsem děti, ani trvalý vztah, chtěl jsem si jen místo toho v klidu pařit na PSku, občas něco popít, závodit za atletický klub... no a mám dvě holky, jednu už na hranici puberty... a jsem za ně mega rád, jsou esencí mého života.

Jsem introvert, komunikace s lidma mě brutálně vyčerpává... no a vedu a trénuju atletické žactvo... s nima jsem zažil strašně moc super chvil a úspěchů.

Nesnáším pracovní život a kariérní šplhání... a to přitom jsem dost za poslední dva roky v pracovním životě pokročil a přebral iniciativu... a tak nějak mě to naplňuje.

No a teď mám jet ráno na služebku do Itálie na jednání kvůli obří reklamaci... je to pro mě brutální vystoupení z komfortní zóny, nesnáším přetvařování se, small talk, hezký oblíkání, úsměvy i když si o nich budu myslet svý, držení jazyku za zuby a formálnosti... a přesto cítím, že mě to zase někam posune.

Nejradši bych prostě byl línej a pořád jen zůstal ve svém klidném bytě, pařil hry, popíjel dobré pití, hrál si s holkama a užíval si života... ale přitom ten byt a ty holky mám právě díky tomu, že jsem právě línej nebyl...

Tak či tak, neskutečně mě to sere, nikam jet nechci, chci klid a pohodu a užívat si. Vstávám za 4 h a jak debil sem píšu s takovou hovadinou a to neplánuju jít spát. Fakt to nesnáším. Jak to máte vy?

... are they still "one of the best songs, they ever created" as many of us were claiming here (mostly because of hype), or we have now more moderate and rational based feelings about them now?

I am talking mostly about songs like Kill or be killed, Won't stand down, The Dark side, Algorithm, Reapers, Handler etc etc

In my view I still love them, but tbf I can see how I was exaggerating and those claims I made about them (in my head) were mostly due to a hype, more than due to them having so big quality as I thought at first. Only exception is maybe Reapers for me.

Whats your view?